Vltavský háček - na kole podél Vltavy ze Šumavy až k Mělníku

02. Skoro jako geroj Meresjev

Mladším ročníkům, které už ve škole neměly ruštinu, se na úvod sluší vysvětlit, kdo to byl Meresjev. Románový hrdina, válečný letec, který byl sestřelen, nemohl hýbat nohama, ale jako pravý sovětský geroj se jen s pomocí rukou proplazil skrz bojovou frontu zpět ke svým, a přestože mu pak nohy uřízli, dokázal se i s protézami vrátit do služby. Podobně těžký bude i tento den, který zahrnuje dva kopce. Na jeden bude nutné vydrápat se takřka kolmým stoupáním a přes ten druhý se přeplahočit i navzdory nepřízni osudu v podobě stržené přehazovačky.
Začátek cesty je pohodový. Po ranní kávě v prášilské cukrárně cesta vedoucí dál po cyklotrase 2113 nejprve chvíli mírně stoupá po silnici k rozcestí Gruberg, z něj se posléze odkloní vpravo na příjemnou lesní cestu a nadále jen pozvolným stoupáním míří přes rozcestí Slunečná k další křižovatce Liščí díry. Tady je odbočka k Prášilskému jezeru.

Chvíli se dá ještě jet, záhy ale je třeba u odpočivadla kolo nechat a dál jít pěšky. Cesta se drápe kamenitou stezkou, místy je nutné přelézat větší balvany či popadané kmeny. Podobně to vypadá přímo na břehu jezera - vyvrácené stromy leží zčásti na břehu, zčásti ve vodě, kde mezi větvemi proplouvají kachny. Zvláštně, ale přitažlivě kouzelné místo.
Kousek od obce Prášily je v lese ukryté ledovcové Prášilské jezero   Na hrázi ze žulových balvanů je pomník studentovi, který se tu roku 1927 utopil   Voda v jezeře je kyselá, a tak je bez ryb, útočiště ale mezi popadanými stromy našly kachny
Z rozcestí Liščí díry dál už nevede mírné stoupání, ale drsný krpál. Na úseku 2,5 kilometru k rozcestí Předěl u Poledníku je převýšení 250 metrů. Mužská ješitnost ale samozřejmě nedovoluje kolo tlačit - a tak se z jízdy stává odpočítávání odvodňovacích kanálků přes cestu.

Zdolat jeden, druhý, třetí, jednou nohou došlápnout na zem a zabrzdit, chytit dech, napít se, a zabrat - zdolat jeden, druhý, třetí, jednou nohou došlápnout na zem a zabrzdit, chytit dech, napít se a zabrat...

Na vrcholové pláni s výhledem na rozhlednu si potom člověk připadá, jako když jede z kopce, a poslední mírné stoupání před ní taky vnímá spíš jako rovinu. A rozumí, když se pak svalí s pivem na lavici u bufetu a čte si do stolu vyrytý nápis: "Byli jsme tu, už nikdy sem nejdu."
Rozhledna Poledník za komunistů sloužila k hlídání hranice, což připomíná expozice uvnitř   Z vyhlídkové plošiny ve výšce 37 metrů je přehledně vidět velká část Šumavy   Nápisy vyryté do stolu u bufetu vypovídají o náročnosti stoupání na vrchol Poledníku
Poledník je ale taky pozoruhodné místo, zejména tvarem rozhledny, a tak po posilnění se klobásou přijde i chuť vystoupat ještě i ta tři patra věže a zjistit, co se v té podivné polokupoli nahoře ukrývá. Dříve tu měli pohraničníci odposlouchací zařízení, proto je věž natočená směrem k Německu. Dnes je tu muzeum, které dobu ostnatých dráhů na hranici a střílení po lidech, kteří chtěli před komunismem utéct, připomíná. Od rozhledny je parádní sešup k rozcestí Tmavý potok, kde se zleva opět připojí trasa č. 2113. Záhy se na rozcestí Javoří pila uhýbá doleva a přes mírný kopec se po trasách 2117 a 2122 dojede pořád rovně k další křižovatce Hakešická cesta. Odtud vpravo se pak dojede podél známé technické památky, Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, až k neméně proslulému kempu Antýgl.

Ještě kousek před ním stojí za vidění geologická expozice přibližující horniny, z nichž je Šumava utvořena. Krátce za ním je zase na soutoku kanálu a říčky Vydry příjemné posedět si na jednom z hladkých říčních balvanů, zaposlouchat se do kolotání proudu kolem sebe a kochat se pohledem na další památku, dřevěný hradlový most zvaný rechle.
Cestu od kempu Antýgl k obci Modrava provází malebná říčka Vydra   Obrovské balvany vytvářejí množství peřejí a dodávají Vydře na dravosti   Kousek před obcí Modrava překlenuje Vydru dřevěný hradlový most zvaný rechle
Z náměstí v Modravě vede pětikilometrová cesta romantickým údolím Modravského potoka k rozcestí Březník. Právě tady si lze pěkně zblízka prohlédnout svahy s kůrovcem zabitými smrky. Právě řečené rozcestí je tím místem, o něž bojují turisté se správou národního parku, neboť se odtud nedá jít dál na horu Luzný. A právě tady se taky stane ta věc, kdy se v sotva desetimetrovém dolíku kvůli pozdnímu přeřazení utrhne lanko od přehazovačky, a to v ne zrovna příjemné poloze 2-7... Místo kochání se pomníkem šumavskému králi Karlu Klostermannovi přijde nemilé zjištění, že v brašně jsou přítomny všechny náhradní díly až na jeden jediný - chybí právě lanko k přehazovačce. Je všední den mimo sezonu a široko daleko ani jediného živáčka, který by náhradní kus toho zatraceného drátu mohl mít. Nezbývá tedy než šlapat zpět na těžký převod. Naštěstí to po rovině podél potoka jde.

Ale co dál u rozcestí Na Ztraceném, odkud vede odbočka přes Černou horu k prameni Vltavy? Zpět do Modravy to nemá smysl, v šest večer tam bude servis otevřený jen stěží, pokud tam vůbec je. Takže - vzhůru do kopce pěšky a pěkně tlačit. Z vrcholu už to ke Kvildě bude jen dolů, to musí jít. Cestou ještě náhlá naděje - dva cyklisté. Žel, lanko nemají.
Symbolický pramen Vltavy na úbočí Černé hory hlídá dřevěná socha Matka českých řek   Skutečné vývěry vody se nacházejí ve svahu o kus dál, k nim ale cesta nevede   Vltava na začátku své cesty, kdy se vydává po svahu ještě jako nesmělý pramínek
Zatímco při výšlapu na Černou horu slunce ještě pořád pekelně pálilo do zad, za vrcholem, kam už nedosvítí, je pro změnu pekelně chladno. Při sjezdu k pramenu Vltavy tak přicházejí ke slovu pomůcky, jež se na rozdíl od lanka v brašně bůhvíproč nacházejí - čepice a rukavice.

Studánku, která je značená jako pramen Vltavy, rámuje ze všech stran dřevěný chodníček, ze kterého lze dobře pozorovat bubliny, jak ze dna vyvěrá voda. Sice to není úplně ten pravý pramen, ten je neoznačený o kus dál v lese kdesi ve svahu Černé hory a sem z něj vodu přivádí pod zemí schované potrubí, ale co, pokoukání je to pěkné. Začíná se ale rychle smrákat a také zima je čím dál vlezlejší. Tak ještě pořídit nějakou tu fotku, a pak už rychle směr Kvilda ulovit něco k jídlu a nějaký nocleh. Vlastně ještě ne, ještě nejprve vhodit do jezírka minci a přát si, ať cesta dál opravdu vede rovně či z kopce a není už třeba tlačit, a ať je ráno ve městě otevřený servis. Světe div se, pomineme-li poslední desítky metrů stoupající k náměstí v Kvildě, splnilo se oboje!