Vltavský háček - na kole podél Vltavy ze Šumavy až k Mělníku

07. Když se ozve žbluňk

Krásně modrá obloha, sluníčko hřeje tak akorát, vypadá to na parádní den. Ale nebude. Ne kvůli počasí, to vydrží. Jinak se ale pokazí vše, co může. A to nejhorší, aby si člověk dobrou náladu neužil ani na chvilku, přijde hned na začátku. Snídaně v hospůdce, která je v kempu Podolí otevřená hned od rána, je ještě v pořádku. Potom ale pod hospodou u řeky, odkud se dá pěkně vyfotit Podolský most, který s 510 metry patřil ve své době k největším v Evropě a sbíral medaile, se místo typického cvaknutí závěrky ozve - žbluňk. Kolotoč katastrof se dal do pohybu.
Otázka "co to sakra je" ani nestačí v mysli doznít a už je to jasné. Pod sklíčkem displeje je voda, jen tam dát rybku a je z toho prima kapesní akvárko. Zatímco všechny věci ze všech báglů na nosiči večer putovaly ven, aby se po včerejší bouřce usušily, fotobrašna na řídítkách zůstala opomenutá, a tak i když do ní nepršelo přímo, vlhkost se v uzavřeném prostoru srazila a foťákem ležícím na zádech protekla voda odshora až dolů.

V takové chvíli vždy platí přístroj nezapínat a nechat ho vysušit. Ale kdo to kdy nezkusil, jestli přece jenom nenaskočí, že? A hle, napodruhé vskutku závěrka sice nesměle, ale přece jen cvakla. Dokonce se zapnul i displej a ukázal, že fotka je uložená. Napotřetí už ale ne. A tak to teď bude i nadále. Sem tam foťák naskočí, většinu pokusů však bude stávkovat. Proto taky v dalších kapitolách výrazně ubude obrázků.
Originál snímku, který pořídil promočený fotoaparát na rozcestí u Rukávečské obory   I po řadě úprav se ze snímku vyloupl jen matný obrys stromů a střechy odpočívadla
Usednutí na kolo provází zlost a proklínání se. Snad se trochu nálada spraví cestou z kempu do vsi Podolsko a polňačkou k Rukávečské oboře, kde má být k vidění skalní útvar nazývaný pro jeho tvar Kobyla a hříbě. Měl by stát blízko rozcestí, jež vypadá přesně jako na mapě. Ale nikde nic. Po půlhodině bloumání podél čtyř cest zklamaný odjezd po páté pěšině, která se záhy mění v pěšinku, pak ve vyšlapanou trávu, pak v kozí stezku do jakési rokle a náhle končící na okraji srázu. Ještě krok a mohlo být další žbluňk - v potoce o 20 metrů níž.

Nezbývá než kolo vytlačit zpět do strmého svahu, vrátit se pro jistotu o rozcestí zpět, nechápavě kroutit hlavou nad tím, že až na skálu a tu pěšinu všechno v reálu souhlasí s mapou, a vydat se podél plotu obory k hlavní silnici, která klesá na Zvíkovský most. Na hradě Zvíkov pauza, rozebrání foťáku na součástky, sušení na vyhřátém asfaltu - a aspoň chvilková radost z toho, že jeden záběr hradu (a předtím jeden obrázek krajiny po cestě) se povedlo udělat. Cesta dál nemíří za most, kudy vedl loňský výlet Kolem rybí hlavy, ale zpět, přes Kučeř na rozcestí Chlum a tam vlevo na Jickovice, k rybníku Sobík a obci Kostelec. Má jít skoro o přímou cestu po výletnické trase přes les, díky níž není třeba jet dlouhý oblouk po silnici plné aut. A tu je první rozcestí bez značek, druhé, a hele, závora, asi je něco špatně, tak zpátky, pak konečně správný směr, ale zase místo cesty pláň mezi dvěma rybníky rozježděná traktorem na bahno. A žbluňk do něj... Aneb jak praví klasik, zkratkou to bylo sice dál, zato po horší cestě.

Aby bloudění nebylo málo, totéž se opakuje za Žďákovským mostem. Cesta přes Orlík nad Vltavou, Kožlí a Kozárovice je známá z loňska, potíž nastane za vsí Holušice, resp. u Bukovan. Ty už v plánu nebyly. Takže opět zpět, tentokrát hrbolatou stezkou v trávě. A hle, ta odbočka je tady - skrz to křoví! Kozí stezkou pak dolů do rokle, hop přes potok, vytlačit kolo zase nahoru, o kus dál se napojit na štěrkovku z Bukovan (sic!), radostně se rozjet, protože už se začíná stmívat - a píchnout.

Nu což. Tak tedy vyměnit duši. To je chvilka, to neva. Jen pak na jedné pasece, těch mušek co létá do očí, kdepak máme brýle? Aha. Zůstaly na pařezu, odložené při výměně té duše. Žbluňk, žbluňk, žbluňk... Protože už je skoro tma, vracet se pro ně nemá cenu. Jede se dál. Což znamená sjet z osady Kamenná už po silnici k Vltavě, kterou mezi vsí Solenice a kempem Popelíky překlenuje hrát vodní nádrže Orlík. A tou cestou z kopce přichází grande finale. Není tu asfalt, nýbrž kočičí hlavy. Kolo drncá, vše na něm se třese a klepe, až to nevydrží jedno z ramen držáku fotobrašny a praská. Brašna, která je celý den pootevřená, aby mohla kamera v teplém počasí schnout, se jen zázrakem nevysype. I tak se usíná těžce, s otázkou, jak s tímhle zítra pokračovat dál. Žbluňk!